Povídka - (Ne) Věřící rodina 10

17. listopadu 2010 v 16:53 | Kateřina |  (Ne) Věřící rodina
"Chlapče,jak přesně vypadala ta tvoje kamarádka?"
řekl Rianovi policista,který okamžitě k havárii dorazil - dorazil o dvě minuty později než záchranáři.
"No,má modré oči,blonďaté vlasy. Je vysoká asi 170 cenťáků a váží něco kolem 52 kilo. Na sobě má bílé pletené šaty,návleky a tenisky. Má namalovaný řasy řasenkou…" řekl Rian v jeho hlase byly slyšet obavy.

"A něco jiného?" ptal se ho policista.
"No,má mezeru mezi dvěma předními zuby. Je to velká mezera. Při líbání se mi do ní plete jazyk…" řekl policistovy a úplně zapomněl na to,že je Liz pro ostatní jen jeho kamarádka.
"Dobře,kolik jí je?" řekl policista. Rian nesnesl nápor těchto příšerných otázek a z oka se mu vyplavila slza. Opřený o pangejt,aby se nesvalil řekl "No…" a najednou uviděl v lese postavu v bílém oblečení.
"Lízo? Jsi to ty?" zavolal směrem k lesu.
"Riane?" řekla postava a rozběhla se k němu. Byla to Liz. Přiběhla k němu a Rian ji objal a políbil.
"Tak aspoň tohle je vyřešený." Řekl policista,který vyslýchal Riana kolegovi. Ten se na něj jen usmál.
"Liz,příšerně jsem se o tebe bál!" řekl a políbil ji "Myslel jsem,že se ti něco stalo." Řekl a podíval se do jejích uplakaných očí.
"Děje se něco?" řekl. Najednou udělal vyděšené gesto a dal si ruku pře ústa. "Kde je tvůj táta Liz?"
"Já nevím…" řekla a položila hlavu na Rianovo rameno. Začala plakat. "Bože! Hůř jsem se ještě necítila nikdy v životě Riane. Nejdřív máma a teď i táta." Propadla v neutišitelný pláč " Máma včera,táta dneska a já mám zejtra narozeniny…Překrásnej dárek…" plakala dál.
"No tak,aspoň že ty jsi v pořádku ne?" snažil se ji utišit - marně.
"Myslíš,že jsem v pořádku?" řekla,odtáhla se od něj a hluboce se zadívala do jeho očí. "Myslíš,že někdo,kdo příjde o oba rodiče během dvou dnů je v pohodě?...Ne…já nejsem v pořádku Riane." Řekla mu,že to chvílemi vyznívalo,jako by ho z toho obviňovala.
"Lizo,ale ty přece nevíš,jestli s tvým tátou něco je. Nebo jsi ho našla?" zeptal se a trošku zmateně kýval očima - její oči,její ňadra,les v pozadí…
"Právě,že jo." Řekla a pevně ho objala.
"Nó. Pš pš pš…zlatíčko…Tiše..neplač…prosím." snažil se uklidnit Lizu. "Kdes ho viděla."
"No,víš,je to složitý…"řekla

…………O 1o minut později…………

"No,a takhle to bylo." Řekla velice nervózně Liza,který v tu chvíli byla opřená o pangejt s Rianem.
"To nemyslíš vážně,že ne?" řekl nevěřícně Rian.
"Právě,že jo…bylo to hrozný. Jenže to mi nebudou na policii věřit. Nikdo mi nebude věřit. Ani ty mi nevěříš." Řekla Liz.
"Já ti ale věřim." Přesvědčoval ji Rian.
"Nepřetvařuj se…nevěříš mi. Nikdys mi nevěřil!" řekla vyčítavě.
"Vždycky jsem ti věřil!" řekl jí a objal ji kolem pasu. Liz sklonila hlavu na jeho rameno.

Záchranáři vyprostili Huga z kamionu a odvezli ho do nemocnice. Začalo pršet. Liza s Rianem seděli vedle sebe v objetí a už jen sledovali,jak začíná bouřka. Bylo to celkem fascinující. Začalo příšerně hřmít. Po několika vteřinách se dostavil i první blesk.
"Miluješ mě?" pronesla z ničeho nic Liz.
"Vždyť víš,že jsi moje všechno." Odpověděl jí Rian a polibil ji na tvář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 normalygirl normalygirl | Web | 19. listopadu 2010 v 16:23 | Reagovat

Ty jo krásně romantický je ten příbeh zvlášt ten konec  =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama