Povídka - (Ne)Věřící rodina 4

28. října 2010 v 22:02 | Kateřina |  (Ne) Věřící rodina
Tak a pokud chcete vědět,co bylo předtím,zkuste kouknout na první,druhý a třetí díl povídky.

Dave byl ve svém pokoji,který byl na druhé straně od Lizina pokoje. Matka Lizy už byla nešťastná z toho,že Liz je stále ve svém pokoji. Dala tedy lasagne na stůl a vyšla po točitém schodišti o 24 schodech na poschodí,kde má Liza svůj pokoj. Zaklepala na dveře pokoje.
"Lizo,to jsem j,máma. Chci s tebou mluvit. Otevři mi,zlatíčko,prosím." Řekla vlídně
"Jdi pryč mami…Nechci s Vámi mluvit." Odsekla Elizabet
"Lízo!Otevři! Nechci,abys byla smutná,chápeš to?"
"Jasně,kde jsi byla,když mě v první třídě šikanovali? Kde jsi byla,když jsem si poprvé odřela koleno? No řekni,kde? Najednou začneš dělat,že tě zajímám a myslíš si,že tím se všechno špatný smaže? To se pleteš mami!"
"Promiň,ale řekni,kdo to takhle chtěl? Navíc si za to můžeš sama!" řekla vyčítavě Taylor
"Jo? Myslíš,že děti si rýsují svoje dětství?" řekla smutně a polohlasem Liza
"Ale ty už nejsi dítě!"
"Já to vím,mami! Ale byla jsem! A od té doby jsem hodně začala chápat."
"Nikdy jsi taková nebyla,Lízo." Zklidnila se Taylor
"Za to ty jsi pořád stejná!" řekla a rozplakala se. "A teď už jdi za tvým oblíbeným Davidem!"
"To jsi nemusela." Řekla zklamaně a sešla dolů po schodech zpět do kuchyně. Najednou se ozvala příšerná rána. David ránu ani nepostřehl ,protože měl puštěnou hudbu,přes kterou by neslyšel ani buldozer,který by mu projel za zády. Liz se té rány lekla a rychle seběhla dolů. Když v kuchyni nic neviděla,šla se podívat blíž. Najednou uviděla svojí matku,která ležela na zemi pod talíři.Lekla se a klekla si k ní.

"Mamí,to bude dobrý,uvidíš! No,klid. Počkej,lež mami!" řekla starostlivě. Taylor zasténala a otočila se na bok. "Mami,lehni si zpátky"řekla,jenže to ještě nevěděla,že má její matka v boku zabodnutý velký ostrý střep. Z panikařila.Nevěděla,co má dělat.
"Liz,telefon. 911,volej…" zašeptala a upadla do bezvědomí. Liza se probrala z transu a běžela k telefonu. Zavolala záchranku a ti jí řekli,že do pěti minut jsou u ní.
Uplynulo dlouhých šest minut a záchranka nikde. Bylo to nejdelších pět minut jejího života. Když začala Taylor otevírat oči,Liz vzala její hlavu do dlaní a hladila ji po vlasech.
"Mám tě ráda mami,moc ráda. Promiň. Za všechno se omlouvám!" řekla a začala plakat
"Lízinko,víš,že jsi to nejlepší,co mě potkalo. Neomlouvej se. Za nic…" dořekla a stisk její ruky ochabl. Tylor Greenová byla mrtvá. Líza se zhroutila a když konečně po dalších čtyřech minutách přijela sanitka,naložila Lizu a odjela s ní do nedaleké nemocnice.

V nemocnici se o ní lékaři postarali a odvezli ji na pokoj číslo 12.
Liza se po třech hodinách vzbudila a byla u ní lékařka.
"Lízo,prober se. Haló. Lízo…" řekla vlídně a Liz se probudila.
"Elizabet,jsem tu,abych se podívala na tvůj zdravotní stav. Jmenuji se Claire Gibbonsová. Teď se tě zeptám na pár otázek,mohu?" řekla vyjevené Lize.
"Ehm……ano,ano…ptejte se. Omlouvám se."
"Neomlouvej se Liz,nic se neděje." Řekla a usmála se na Lízu.
"Ano…tak,na co jste se mě to chtěla zeptat?"
Na pár jednoduchých otázek",řekla, "Kolikátého ses narodila?"
"Šestnáctého dubna devatenáct set devadesát pět. Proč? Jako,jestli nezapomínam? Ne,to se nebojte…mám skvělou paměť!"
"Dobře,nic jsem neřekla,uklidni se"
Bože,proč se mě ptá na tohle. Kéž by tu byl Rian. Můj Rian! Och,je úžasný…chtěla bych ho zas vidět… Kde mám mobil,musím mu napsat esemesku. Sakra,kde je ten mobil? Pomyslela si Liz.
"Ano,chodíme spolu už skoro rok. Ale NIKDO to neví…nikomu to neříkejte. A dáte mi už ten telefon?"
"Lizo,já se na tvého kluka neptala…"řekla nechápavě Gibbonsová "A telefon ti přinese sestra."
" A budu moct aspoň za mámou? Jak jí je? Vyndali jste jí ten střep z boku ?Ne jakém je pokoji?"
"Lizo,myslela jsem,že to víš…" řekla doktorka
"Co bych jako měla vědět?" řekla trošku vyděšeně "Je něco s mamkou? Bude v poho ne?"
"Liz,nevím jak ti to říct"
"Ne! Ne,ne,ne,ne,ne! To přece…to nemůže…ale to… Vždyť na ní jen spadlo pár talířů!" řekla a do očí se jí naplavily slzy.
"Liz,tvoje maminka měla rakovinu. Ty talíře byly to poslední,co by jí ublížilo." Řekla a dívala se na podlahu. Neměla odvahu se podívat Líze do jejích slzami zalitých očí.
"Ale proč mi to neřekla?" řekla spíš pro sebe než na lékařku
"Nevím…" řekla a zvedla se z kovové malé židličky,kterou měla Liz u postele. "Musím už jít" řekla a přišla ke dveřím do pokoje číslo 12. Liz se na Gibbonsovou jenom podívala a kývla jí na rozloučenou. Když mladá lékařka zabouchla dveře od pokoje,zabořila Liz hlavu do polštáře a plakala. Vybavovala si při tom fotky z dovolené a veškeré vzpomínky na svoji maminku…


Snad se líbí...je to díl,který jsem psala zatím nejdýl. I když je dost krátkej a nic moc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama