Red wine in glass

18. února 2011 v 8:35 | Kateřina |  Fotky

Tak, myslela jsem, že po velice (když říkám velice, myslím tím OPRAVDU velice) DLOUHÉ době  je vhodné se Vám zase ozvat :)
Víte, opravdu nestíhám... Dneska jsem doma, protože mě bolí v krku, mám rýmu a celkově se cítím pod psa.
No, chtěla jsem přidat jednu fotku mého nakresleného obrázku (fotila jsem ho, protože v tu dobu jsem ještě neměla scan). Myslím, že ze všech obrázků se mi povedl asi nejvíce :D Je to křivý, nepraktický a celkově ošklivý :/ Ale, tak.... kreslit neumím, tak aspoň něco ne? Snaha byla.... :D
Red wine in glas / adminkak.blog.cz
 

Strašidelný les

24. ledna 2011 v 13:17 | Kateřina |  Fotky
Tato fotografie je pořízena někdy v říjnu nebo v listopadu na procházce s babi, dědou, ségrou a naším pokladem Nabuccem. Naboušek je pes, kterého si pořídila babička... Ona totiž nemá v důchodu co dělat :DLes - Černobíle

Plovací kámen

13. ledna 2011 v 14:07 | Kateřina |  Fotky
Tak, nová rubrika, ale řekla bych, že malinké spestření blogu :)

adminkak.blog.cz
A teď se Vás zeptám. Myslíte si, že ten kámen plave, leží na dně, nebo něco jiného, co by mohl dělat? Já právě vůbec nevím, jak je možný, že se ak vznáší asi 200 metrů od břehu...
Je to totiž foceno z hodně vysokého místa.
adminkak.blog.cz
Takhhle vysoko jsme byli a vážně bych nechtěla spadnout dolů na ty kamínky :D
 


Co nastane po smrti?

9. ledna 2011 v 12:04 | Kateřina |  Téma Týdne
Posmrtný život. No, je to takové složité a zapeklité téma. Můj poslední článek byl 25. prosince a už máme 9. ledna. Je tedy nejvyšší čas opět se s Vámi podělit o nějaký ten výplod.

Umírám, ale kam teď?
Kde mám hledat odpověď?
Jakým směrem vydat se?

Nahoru, doleva, doprava dolu?
Měli bychom jít dva spolu.
Abychom našli ten směr.

K Bohu já však vůbec nechci,
zanedlouho byli by s nás slepci,
zaslepeni vírou.

Dolů, koukni dolů, do pekla.
Horkem bych se roztekla.
Tam jsou přece hříšníci!

Teď už jenom zpátky na Zem,
odvezou nás zlatým vozem.
Jako panovníky.

Na Zem, do nového těla.
Takhle mít já jsem to chtěla!
Jsem zas miminko.

Naučím se písničku,
budu mít i babičku!
Svou rodinu ale nespatřím již…

Chtěla bych je vidět zas!
Jenže vypršel už čas.
Nespatřím je nikdy.

Teď je má rodina tady.
Zdá se, neumřu tu hlady.
Mám se vlastně dobře.

Moji ale chybí mi převelice,
občas mám i uplakaná líce.
To tím, jak na ně myslím.

Můj názor na posmrtný život je takový zvláštní. Básnička to snad vyjádřila naprosto přesně...
No, vlastně ani ne... Já si totiž myslím, že když v rodině někdo umře, někdo nový se narodí, a je to právě ten zesnulý převtělený do miminka.

"No to musíš zavolat... Jé hele, čerti!"

25. prosince 2010 v 17:39 | Kateřina |  Deníček
Vítejte ;)

Po dlouhé době Vás opět zdravím s novým článkem. No, tak dlouhá doba to není, ale i tak… Psala jsem naposledy minulý čtvrtek.

Jak se tak přihlašuji na blog a rozhlížím se, můj zrak se upřel na téma týdne. Jak je možné, že témata jsou tak…tak o ničem? Teda, nejsou o ničem, ale nevím, proč lidé tolikrát zvolili Bolest na duši a nezvolili třeba něco normálnějšího. Já nevím jak Vy, ale já jsem schopna na toto téma napsat možná krátkou básničku. Víte, asi se neumím vyjadřovat, ale podle mne je prostě téma týdne čím dál složitější na namáhání mozkových závitů… Nebo jsem prostě jenom BLOND.

Další věc, kterou bych Vám chtěla říct (vlastně je to prakticky první zásadní věc v tomhle článku) je to, že operace "Útok na Ženu" se začíná vyvíjet velice dobře! Abyste byli v obraze, "Žena" je moje skvělá kamarádka. Problém je ale Zuzu, která je se Ženuškou nejlepší kamarádka. Samozřejmě, že já nejsem taková rebelka, která krade kámošky, ale vzhledem k tomu, že Zuzu Ženu akorát využívá, musím zakročit ne? No každopádně, na lyžařském kurzu se pokusím celou tuhle operaci zakončit a oficielně s ní uzavřít nejlepší kamarádství. Vždyť už takhle je pro mne jako moje o pár měsíců starší sestra.

Teď další věc mimo mísu. NĚMECKO. V minulém článku jsem oznamovala, že pondělek dvacátého prosince věnuji návštěvě Drážďanských Vánočních trhů. No, musím říct, že to bylo lepší, než jít do školy, ale tragičtější výlet do zahraničí jsem ještě nezažila.
   Jakmile jsme dostali pouze hodinový rozchod na to, projít si dvě stě čtyřicet stánků s jídlem a ještě si projít obchodní dům, myslela jsem, že mě snad odvezou. Promiňte, ale jsem žena a ženy potřebují prostě o něco více času na obchoďáky než muži. Museli jsme udělat skupinky minimálně po třech, abychom se neztratili. Moje skupinka byla po čtyřech. Já, Žena, Uhlířka a Myšák. Prostě čtyři ženský, to je za odměnu...